Jak si farmář vzal ženu…

Ačkoliv nerada srovnávám svatby, které jsem fotila, protože každá má svoje kouzlo, odehrává se v jedinečném období, na jedinečném místě s jedinečnými lidmi, přesto jsem se rozhodla jednu „vypíchnout“, a nejen proto, že Vojta přišel s jedním naprosto skvělým nápadem – pronajímat svou stodolu a dát možnost prožít si svatbu na farmě i dalším zamilovaným párům! (odkaz najdete na konci tohoto článku)

Abych to vzala od začátku, ještě se mi nestalo, aby mě (a celou mou rodinu) někdo pozval na místo svatby několik týdnů předem na dva dny a ještě nám udělal soukromou exkurzi po celé farmě, nechal děti krmit slepice či pomazlit se s kočičkou.

Co vám budu povídat, byl to zážitek pro všechny! A mega houpačka zavěšená ve stodole, kde měla probíhat hostina a zábava, byla třešničkou na dortu (skoro svatebním). Po dni nabitém zážitky jsme pak večer po uložení dětí do pelíšků s Vojtou a Martinou u sklenky vína konzultovali, jak bude svatební den probíhat – zkrátka idylka jak má být.

Nic nebránilo tomu, aby den „D“ proběhl stejně idylicky jako naše rodinná návštěva na farmě, kromě jedné maličkosti – předpověďi počasí… Já jako správná fotografka dopředu sleduji bedlivě předpověď a ta aktuální nebyla úplně ideální. Ta bouřka na radaru mě trápila…

A je vám jasné, jak to dopadlo, že?:-) No jasně, celý den bez mráčku a ani večer kapka, západovky sice neklaply, ale dohnaly to krávy (tedy samozřejmě tematické focení v kravíně), když už si farmář bral ženu. Obešli jsme celou farmu, všechny rozkvetlé probouzející se stromy, rybníčky, seník… zkrátka všechna ta fotogenická zákoutí, a že jich tam Vojta s Martinou mají!

Zapomněla bych zmínit, že obřad se konal nedaleko farmy na louce s výhledem na Ještěd a ženich s nevěstou odjeli z obřadu jak jinak než – traktorem.

Protože to byla svatba sice v libereckém kraji, ale téměř typická moravská, nechyběla zábava od začátku do konce a domácí slivovička a i jiné moky tekly proudem. Všichni byli neskutečně milí, uvolnění, přátelští a ve skvělé náladě, že jsem si s nimi připadala jako se svou vlastní rodinou… a to nepřeháním, domů se mi vůbec nechtělo.

Když jsou lidi opravdoví, tak to prostě poznáte… A ještě jedna věc, která mě dostala (a myslím, že i Vojtu s Martinou), kromě jiných nádherných a originálních darů dostali od přátel ještě jeden – lamu! Dostala hned jméno a za nedlouho jí pořídili kámoše, aby jí nebylo smutno.

No a nebyl by to typický pohádkový příběh, aby se téměř do roka a do dne nepoštěstilo a na farmu nepřibyl nový přírustek…. Hádejte který…?:-)

A aby to bylo kompletní, přidávám odkaz na Vojtovy stránky: https://vojtao.wixsite.com/stodolavitkov

Přidat komentář

Předchozí příspěvěk Zimní pohádka
image/svg+xml

Menu

Follow me

Sociální sítě

Mé nejnovější příspěvky může sledovat i na sociálních sítích